Moje zkusenosti s ruskymi turisty jsou z nedavnych dob a z nejruznejsich zapadnich statu. Prevaznou vetsinou slusne se chovajici lide. Nerad vyjmenovavam ty horsi turisty, jen se zminim o Cinanech. V dobe komunismu k nam jezdili DDRaci, ti byli nesmirne hlucni a roztahovacni.

Tak jsem napjatě čekal vaše zkušenosti s Ruskem a vypadlo z vás jen setkání s turistama v Turecku...

Pokud vím, tak nás ještě navštívilo ještě Polsko, Bulharsko, Německo, Maďarsko...to není jako omluva Ruska, ale fakt. Nezůstal tu nikdo, kromě Ruska, které si z nás udělalo pro 150 000 Rusů ráj na zemi - čili 1 furt. Pevně věřím, že se jim tu líbilo....Prostě chovají se stále stejně. Já je zažila, byli ustájeni ve Frenštátě pod Radhoštěm a jejich "cvičení" spočívalo v ježdění tanků a jiné techniky stále dokola.

Ono mnoho nescházelo, a i od nás se mohlo ,,bratrské pomoci" dostat. Polsku. V r.81. A navrch ještě jeden vtip.. Sešli se tři. Amík, Brit a Rus. Vyprávěli si, jak se jim žije. Rus je trumfl. Vila, sluha, zahradník, dvě auta, atd. Udiveně se jej ptali, kde žije. Asi někde u Moskvy. Kdepak, odvětil. V Bělé pod Bezdězem.

Zasloužená karma

Rus a rusák je rozdíl, tak jsem to zažila v roce 1968. Komandír s pulemjotom na nás mířil a vyhrožoval, malý kluk s vyholenou hlavou a vyděšenýma očima nás z nepojízdného tanku přesvědčoval, že on je naš brat, on nam pomagájet.

Voják musí poslouchat rozkazy. Jel jsem na houby na motorce a dojel konvoj ruských tanků. Na motoru vzadu sedělo pár ruských vojáků a smálo se mi, že se bojím je předjet. Telata od pohledu.

Se mi líbí, kolik lidí si vzpomíná na něco, co ve věku který tehdy měli, emočně zažili jen přeneseně. Kolik náctiletých vypráví dnes zasvěceně o hrůzách totality a kolik tehdy pětiletých zasvěceně vypráví o hrůzách sovětské okupace.

Vím o čem mluvím, protože mám stejně zkreslené vzpomínky na padesátá léta, kdy pro tátu v noci přijeli a zbytek rodiny nás za dva měsíce vystěhovali z domu. Aby člověk mohl žít a nebyl celý život traumatizován, podvědomě hrůzné vzpomínky z dětství vytěsňuje a když se k nim později vrací, míchá se realita vlastního prožitku s tím, co slyšel od jiných.

Takže rovněž je to se vzpomínkami na srpnové události roku 1968 u těch, kdo byli tehdy dětmi a nás, kteří jsme to prožili jako dospělí. To je v živé a nezkreslené paměti pořád.

Dnes je ale jiná doba a srovnávat to, co se děje dnes na Ukrajině s okupací ČSSR v srpnu roku 68, je nesmysl. Tam se vraždí, u nás se jen strašilo. Horší traumatické zážitky než na srpen 1968 máme mnozí na srpen 1969, protože tam na nás nestříleli a nemlátili nás Sověti, ale byli to čeští policisté a milicionáři. Ale o tom se tolik nemluví. Na to se totiž zapomenout nedá!

Vy pane Razi asi budete z nejake mensi osamele vesnice. V Praze, Liberci a dalsich velkomestech v prvnich dnech sovetske okupace take okupanti vrazdili. Pozdejsi mtrvi byly spis obeti bezohledkne jizdy okupantu. byly spis

Velký souhlas. Mé zážitky jsou podobné, v 68 strýc a otec byli schovávat ukazatele u silnic aby okupanti nevěděli , kde jsou a kam jet. Celé mládí jsem byl vychováván k velké obezřetnosti ke všemu ruskému. Vždy jen rusáci, přestože to byl Sovětský svaz , i když okupační jednotky byli hlavně ukrajinské. Další osobní zážitek mám z roku 75 , kdy při návštěvě SSSR jsem viděl na stavbách pracovat hlavně ženy a zdraví chlapi se poflakovali v uniformách nebo pili kvas. A poslední zážitek z roku 92 , kdy v Moskvě se mnou nechtěli mluvit rusky , hráli si na světáky a s ředitelem hotelu jsem nakonec diskutoval německy na téma Reeperbahn v Hamburku. I přes to všechno jsem vždy v SSSR narazil na velkou pohostinnost a zájem o diskusi. Proto je mi velice líto toho všeho , kam je Putin zatáhl.

Dopravní značky jsme také otáčeli do protisměru.

,,Jó Rusko. Nic mi neříkej. Tři armády, jedna hlídá druhou, a ženský na to dělaj". Tolik prastarý vtip z dob více než dřevních, z let dávno předcházejících i ,,bratrské pomoci" u nás.